#0 - Snooker love letter

Má jediná vzpomínka na snooker (datovaná před Františkovo narození) spadá kamsi do vysokoškolských let, kdy jsem odjela úplně sama na inliny do Německa. Snooker na Eurosportu byl jediný večerní program, který mi milosrdně odpouštěl mou chabou znalost němčiny... Dokonce jsem si myslela, že jsem prokoukla pravidla toho “podivného kulečníku s červenými koulemi”. Přesně tak jsem mu totiž říkala. A dejme tomu - základ, že jde o body a o bílou kouli - ten jsem asi dala.

Jenže pak nic. Výprava skončila a v časech analogového televizního signálu i Eurosport (a s ním snooker) pro mě skončil. A popravdě, ani mi nechyběl. Ale tentokrát bylo jinak. Proč?

Jasně, jednoduchá odpověď je: “Protože František.”

Ta složitější je: “Protože je to ale úplně boží!”

Je to tak strašně těžký, že ani ten (toho času) sedminásobný mistr světa to nehraje dobře každý den. To on často mluví o “Bozích snookeru”. O tom, že celá ta hra je o trpělivosti. Trpělivém vydávání maxima ze sebe sama, o skládání milionu drobností. A o naději, že tě tihle “Bohové” tu a tam nechají létat. O honbě za úplnou dokonalostí, která není dosažitelná.

Není v tom žádná ezoterika. Je to jen přesné (a v pravdě i dost kruté) vyjádření prokletí těch, co té hře propadnou. I po tolika letech, i přes takovou dávku talentu, pořád k tomu létání (tomu poslednímu bodu na stupnici k dokonalosti) i Ronnie potřebuje něco, co nemá pod kontrolou. Co neumí spolehlivě přivolat sám…

Jimmy White říká, že to, co odlišuje O’Sullivana od ostatních, je to, že v jeho podání ta nesmírně těžká hra působí tak, jako by těžká vůbec nebyla. Že všichni profesionální hráči tenhle dojem tu a tam umí vytvořit, ale že on to dokáže statisticky mnohem častěji.

Když létá, je to prostě cik-cak. Padá to tam, jako by to ani vedle nešlo dát. A přitom jde! To vím moc dobře. Můj rekordní náběh je toho času čtrnáct. :-)

Ale navzdory tomu, že stůl je velký, že ty kapsy jsou malý, že je to mimořádně těžký… Je to ve své podstatě strašně nekomplikovaný! Myslím divácky. Stačí vědět pár základních pravidel (pro začátek úplně postačí ta, která jsem pochopila i z toho německého Eurosportu - jde o body a bílou kouli!) a chytíš se. Kdykoli - na začátku, uprostřed framu, na pár minut. Vždycky…

K takové formuli si nemůžeš sednout na pár kol uprostřed závodu a čekat, že pochopíš dění. Ta se dávno ztratila sama v sobě, nebo jsem to něco ztratila já v ní. Těžko říct… Ve snookeru jsem to ale zase našla. To nedotknutelné kouzlo okamžiku, kdy se dějí věci mimo chápání. Přesněji - mohou se dít.

Vem čert, že jsem to tam našla až napodruhé. Nelžu, když řeknu, že jsem se na živého Ronnieho O’Sullivana těšila stejně jako náš (toho času) osmiletý František.

A kdo jsem? Mimo to že jsem Františkova máma. :-) Jmenuji se Jana Schlegelová, bydlím v Liberci a miluji snooker ve snookerem nepolíbeném kraji. Doma mám desítku stůl a snookerové sny tak na dvacet let dopředu. A protože jsem trochu grafoman, kterému se tu a tam (často nad Eurosportem v autobusu) skládají dohromady v hlavě věty (a nechci jimi už zásobit své nic netušící přátele na facebooku), rozhodla jsem se jimi zásobit tenhle blog. Kdo ví, třeba časem objevím i někoho, kdo ho bude číst. (To říkám s plným vědomím, že jakékoli číslo větší než nula bude bonus!)

Chci, aby tenhle blog byl takovou malou knihou, aby byl o cestách za tím skutečným snookerem (za živým Ronniem jsme jeli do Mnichova, ale Mnichovem nekončíme!) i o těch větách, které mě napadají v hromadné dopravě. Neslibuji tu plnohodnotný a trvalý zpravodajský servis, znám své limity. Nicméně určitě se tu z aktuálního dění v profi snookeru tu a tam něco dočteš. A věřím, že to tu bude i o cestě za lepší hrou v mém podání - od náhodného potápění snookerových koulí k potápění řízenému. O cestě ke snookeru samotnému.

Nechápej mě špatně. Nebudu tenhle sport nikoho učit, protože pravda je taková, že ho vůbec neumím. :-) A že ho nebudu umět (ani rekreačně) ještě hodně dlouho :D. Ale občas mi přijdou do cesty krátké události, které si chci prostě jen uchovat. Jako třeba můj první snooker vyřešený obloučkem, nebo jak dvě slova (“Stay squarred”) vyřešila můj problém s přímou růžovou. Je to přeci jen můj deníček.

Bude to štreka a uvidíme, kam nás zavede! Ale já jsem trpělivá, mám čas. No - popravdě spíš trochu času na tenhle zajímavý experiment.

Tolik asi úvodem. Dovol, abych tě tu přivítala a vrať se teď se mnou zpátky do Mnichova. Právě tam jsem totiž Františkovi začala psát snookerový deníček - nakonec z něj “vyšla” fotokniha s příběhem. Něco malého na památku oné báječné expedice. Dala jsem do té knihy skutečně celou svou duši. Nechť je tedy v lehce korigované podobě i startem tohoto “internetového deníčku”.