#16 - Potkala jsem ve výtahu tátu Ronnieho O’Sullivana

Hned mu bylo jasný, že nejsem zdejší (proč asi? :-)) a že jsem nejspíš přijela za snookerem. (Tipla bych si, že do Sheffieldu jinak moc cizinců nejezdí. Proč asi? :-)). Já se pochlubila, jak jsme byli na odpolední části čtvrtfinále Wu Yizeho, zanotovali jsme si tak krátce, jak úžasný mladý číňaň byl. Hned vzápětí se mi pochlubil zase on, že je Ronnieho táta (popravdě - tou dobou jsem to už tušila, chlápek v zimní čepici se svou unikátní energií je v Sheffieldu jen těžko zaměnitelná postavička). Nicméně - fakt až roztomilé bylo, jak hrdý na to byl...

(There is so much love in this house...)

A tak - vyprávěla jsem mu, jak jsem jeho syna viděla se svým synem v Mnichově. Na hlubokého introverta ve mně, co výtahové konverzace nevyhledává - navíc v jazyce, s jehož britskou podobou bojuje, jsme toho za tři patra zvládli sdílet víc než dost. Někteří mají prostě unikátní energii. A je fakt neuvěřitelné, jak tenhle poměrně drobný muž odpovídal charakteristice svého syna v dokumentu The edge of everything.

(Kdo by si tipnul, že z toho bude jenom druhá nejlepší výtahová historka toho dne...)

Tajně bych chtěla, aby Wu Yize tohle mistrovství světa vyhrál. Ale pod střechou toho divadla je tolik tlaku. Když se na jeden jediný a poslední frame zvedla opona mezi stolem jedna a dva, všechno ještě zhoustlo. Intenzivní se stalo ještě intenzivnějším. Když tyhle řádky píšu, je stav semifinále 14:14. Jsem dávno zpátky v Čechách. Neumím si to představit - a to jsem tam byla. Nebo právě proto, že jsem tam byla... Protože jsem šťastnější než většina. Ronnie by toho odpoledne nehrál líp, říkala jsem to Davidovi. Judda už jsem vyhrát viděla. To hubený čínský klučina se postaral o to, aby ten náš jediný den v Crucible byl výjimečný. Výjimečnější... Zvládnul to ve dvaceti dvou letech. (Who knows what he can do?) Má všechno před sebou a jen nebe je mu limitem.

Ale zpátky zase k výtahu. :)

Opouštěli jsme Sheffield. Byl čas. Tahle první cesta bez dětí, kterou jsme si s Davidem dopřáli, se fakt povedla. Ve výtahu, který jsme si ve trojce zastavili, jel už starší manželský pár. Všechno by bylo úplně v pořádku… Jen ten děda vystoupil v našem patře, babička na něj jen marně volala. On byl odhodlaný - vůbec netušíc, že nedosáhl cílové ground floor, se ani neohlédl zpět. Zavírající se dveře byly neúprosné, pokusy zastavit je selhaly. Děda zůstal ve třetím a babička v rozjíždějícím výtahu jen odevzdaně dodala: “Já se pro něj pak vrátím.” Možná pikosekundu jsme se drželi, ale pak jsme se všichni tři začali smát. Mile. Bylo v tom tolik lásky...

(There is so much love in this house...)

Sheffield loves snooker, snooker loves Sheffield...

Hory zůstávají... Všemu navzdory.

Tohle dává smysl.