(Ten se ale nemohl stát. Tehdy ne. Nebylo by to spravedlivé. A nebylo by to ani v pořádku...)
Navzdory Neilovi, Ronnie je dospělý člověk plně odpovědný za své činy. A to ať už je v jakémkoli rozpoložení.
Nicméně, bylo to srdcervoucí, ne že ne! Vzpomněla jsem si na Whitney Houston, Kevina Costnera, který mluvil na jejím pohřbu (oukej, tenhle oslí můstek vysvětlit by bylo na asi dýl). Chtělo se mi řvát, možná jsem vážně i slzela.
Asi tehdy jsem si jí vytvořila, představu O’Sullivana jako baletky na špičce jehly. Bytosti balancující. Co chvíli drží rovnováhu, ale bez dlouhého odpočinku se zase rozkolísá. Furt dokola. Bojuje, dokonce naklání i tu jehlu ve snaze najít balanc. Jak to dopadá, víme. Hledá vnitřní klid a rovnováhu na největších snookerových kolbištích, navzdory tomu, jak šílené to je. Má to těžký, z podstaty těžší než ti, co stojí nohama na zemi. Nemůže vyhrát.
Posedlost dokonalostí, looking for perfection, mu koluje v krvi. Jako svého jediného soupeře si vybral snookerový stůl. Ne protivníka v druhém křesle. Přesvědčení, že když bude dokonalý on, je úplně jedno, kdo sedí v druhém křesle, má trochu logiku. Ale zatímco skuteční protivníci dělají skutečné chyby (vždyť je to vážně těžká hra!), stůl sám je jen tichým svědkem těch jeho. Tahle spirála nemá dobrý konec.
Baletka se znovu kýve?
Nikdy víc... (Tentokrát ne!)
Saudi Arabia Masters byl z Ronnieho pohledu nádherný turnaj už od samého začátku. Úvodních 5:0, pak ty nezapomenutelné obraty - v prvním případě z 2:5, v druhém z 3:5 na konečných šest ku pěti.
Nechci si tu z toho dělat sportovní deníček, na konci dne - o ty výsledky stejně tolik nejde. Jeden střípek... Den před slavným semifinále jsem vážně a zasvěceně vysvětlovala dětem, že Ronnie už ty 147čky moc nedává. :-D Dokonce jsem jim pouštěla to báječné video, kde místo 147čky nakonec odehraje jen 146 bodů. Jen proto, že může... Absolutně nejlepší! :-)
Cokoliv, co nás nepotěší, Ronnie udělá. Nejde ho nemilovat! (Ken Doherty se smíchem v komentátorském boxu)
Upřímně jsem byla smířená s tím, že už nikdy neuvidím něco takového, co předvedl před dvěma lety proti Dingovi. One little piece of Gods se ale v porovnání s tím, co přišlo v semifinále proti Chrisu Wakelinovi proměnilo v prach... 2x 147, 1x142, 134...
Mohl prohrát, ještě po té druhé 147čce to bylo 4:3 na framy. I když - asi by to nebylo fér, snad poprvé jsem si přiznala, že by to bylo jedno. Někdy se příběhy propisují jinam než do výsledků...
(Ale tehdy ještě ne.)
Až o den později mi unavený Ondra plakal na gauči a schovával se pod dekou, když Neil urval decider velkého finále ve svůj prospěch. František se držel, ale jen šťouchnout by stačilo. Za to já už neslzela! Vždyť to byla vážně nádhera a finále, jak má být! (Navíc mám děti, co v osmi/jedenácti letech nejenom že vědí, co je to snooker, ale chápou i kouzlo té 146ky. :-))
Baletka se může rozkývat. Ronnie O’Sullivan žije pořád/navždy ve vydluženém čase. Ale teď je zdá se v pohodě! A na sklonku padesátky je schopen podat (z ničeho nic!) nejlepší výkon v kariéře - i v historii celého sportu. Od toho semifinále je možné úplně všechno. :-)
(A tahle nově získaná nejistota mi úplně stačí.)
