MujSnooker.BLOG > #15 - Být tak ovcí u Sheffieldu

Město, jehož veřejné kolejiště (minimálně to!) vede obytnými částmi z červené cihly, která toho hodně pamatuje. Všechno “ošuntělý”, trochu temný, ale někde na pozadí - příběh... Tuším, že dost nelehkej... Neumím ho číst (vždyť jsem tam jen křižovala vlakem!), ale je všude - mezi řádky...

V posledním vlaku mě přepadla melancholická. Tolik ovcí, tolik nádherné krajiny.

Jaké to asi je, být vlnitou nekorunovanou královnou tohoto neutěšeného kraje? Jen sledovat vlaky křižující neúrodnou kamenitou vrchovinu. Žít mezi kopci, jejichž tvary nepřipomínají nic, co znám. Jen zelená tráva.

Fakt to byla nádhera! A tahle malebná cesta končí v Sheffieldu.

(Blesk z čistého nebe.)

Sheffield je úplně jiný. Kontrast? Do očí bijící! Tohle město snad vznikalo bez plánu. Absolutně! Ale napříč stoletími. (Ono to nakonec není daleko od pravdy.)

Povím vám jednu příhodu...

Hledajíc drogerii, zamířila jsem do jedné z bočních uliček - hned vedle (!) divadla Crucible. Taková starodávná anglická ulička, kde by auto neprojelo... Romantika, hádal bys... Ani ťuk, tam - vybydleno, ošklivo, jít tam večer, asi se vážně bojím o život. A najednou - lusknutím prstů se změní všechno - já stojím uprostřed tepajícího živého bulváru.

It makes no sense...

(Kdo by tu byl? Kdo by tu vůbec být chtěl?)

Energií dobitá, novým zubním kartáčkem obdařená, sebrala jsem odvahu a vydala se tou podivnou boční uličkou zpět (přežila jsem! :)) a před Cruciblem jsem si (zase v úplně jiném světě) chvíli sedla k dřevěnému stolečku před velkoplošnou obrazovku. Zrovna tam přenášeli zápas Johna Higginse a Neila Robertsona.

(Mimochodem - Ronnie - myslím ve své knize - psal, že pokud se Neil dostane do one-table setup, vyhraje to. Uvidíme, zatím bojuje...)

Svítilo sluníčko, ale foukal vítr. Nevzala jsem si bundu, byla mi trochu zima. Ale bylo to mimořádný, sice malý a skromný (není to fotbal!), ale milý...

(Další blesk z čistého nebe.)

Tohle se asi vážně může psát jen tady. Ve městě, které nedává smysl. Po celý rok, kromě těch sedmnácti dní, kdy se tu hraje největší snookerové mistrovství vůbec. Největší turnaj na svém možná nejmenším kolbišti.

It makes no sense.

(Kdo by tu byl? Kdo by tu vůbec být chtěl?)

Pravda je taková, že asi úplně každý! Aspoň z těch, kdo (byť třeba náhodou) objevili tyhle řádky. Jsem šťastnější než většina... Vím to moc dobře...

Přiložené fotografie

Měj na paměti, že nejvíc fotek najdeš vždycky na instagramu. Tohle jsou jen takové malé střípky posbírané po cestě.

Na mém snookerovém blogu návštěvníky nesleduji. Nemám tu nasazeny google analytics ani nic podobného. Nepotřebuji data, abych věděla, že jsem tu sama. :-) Nicméně - pokud tu sama nejsem, budu moc ráda, když mi to dáš vědět! Připoj se na sítích, napiš mi pár slov do mailu (jana@mujsnooker.blog). Nestojí na tom svět, ale udělá mi to radost. :-) Díky za pozornost. Jana

(Následující) #16 - Potkala jsem ve výtahu tátu Ronnieho O’Sullivana

Hned z fleku mi “vynadal”. :-) Na cestě dolů absolvoval zbytečnou zastávku v každém z pater a už skoro nevěřil, že se kdy dostane dolů. Já byla alespoň první skutečná bytost, kterou na té trnité cestě potkal. Byli jsme v tom spolu. Výtah byl nicméně proti nám, v nabírání duchů pokračoval, tak času na rozvíjení originálně načaté konverzace bylo docela dost.

(Předcházející) #14 - O baletce tančící na špičce jehly

V dozvucích vzpomínek na Saudi Arabia Masters je pár bodů, které bych si v sobě chtěla uchovat na věky... Dovolte mi tedy pár vzpomínek a chabě souvisejících pohledů zpět.

Když se trápící Ronnie O’Sullivan v průběhu semifinále uplynulého mistrovství světa rozhodl pro nepochopitelné manipulace se svým tágem, dopadl neslavně. Já rozhodně nejsem natolik znalá, abych to mohla hodnotit... Odborníci i jeho kolegové ale kroutili hlavami. Neil Robertson (jo, jo, ten co si s ním včera zahrál to nezapomenutelné finále) dokonce vztáhl svou zlobu na toho, kdo na Ronnieho tágo šáhl a “vylepšil” ho. I on... Ohromně si ho váží a asi si také v divadle Crucible přál vidět zázrak.

(Předcházející) #13 - Dobří holubi se vracejí

Aneb něco málo o expedici, na kterou jsme se nestihli ani pořádně těšit. :-)

Stalo se to poměrně náhle. Někdy začátkem května. Malý Ondra (Františkův brácha, toho času 7 let) prohlásil, že příště na ten snooker pojede rozhodně s námi.