#10 - Rekapitulace jednoho finále

Fronty před Tempodromem se začaly tvořit hned po otevření hlavní brány. Nicméně odbavování šlo jak po másle. Za chvíli už jsme v nitru dromu hledali naše místa. Šatnu jsme vynechali, nicméně ta možnost tam byla. Před začátkem finále jsme stihli obejít obchody se suvenýry, kde jsme neodolali podepsanému plakátu k letnímu turné Ronnieho O’Sullivana a Jimmyho Whita. Na památku té mnichovské exhibice. Dostali jsme k němu i reklamní fotbalový míč, takže o dárek pro menšího bráchu jsme měli vystaráno.

Co se interiéru Tempodromu týče, ten byl famózní. Červeně nasvícený, plný... Musím říct, že jsem se před odjezdem trochu bála, abychom neseděli moc daleko. Ale netuším, jestli to dělala ta světla, nebo ten prostor nebyl tak velký, jak se v televizi zdál, ale vidět bylo skvěle! Z našich míst se nám tu a tam pletla ve výhledu jen paní rozhodčí, to jí nicméně musíme prominout.

Zároveň hned na několika velkých obrazovkách běžel v sále přenos Eurosportu. To je mimochodem velký pomocník, protože co si budeme, ten úhel pohledu přeci jen situaci na stole trochu zkresluje. Kamera sice taky, nicméně tu už má člověk trochu v oku. Posílám uznání i dvěma kameramanům přímo na ploše. Sledovat jejich tance bylo už jen takovou třešničkou na dortu..

První část se hrála v pomalejším tempu. Oba hráči se tu a tam pouštěli do víru strategických bitev a tak jsme se rozešli po cca třech hodinách za stavu 5:3 pro Judda. Musím tu přidat ještě poděkování a pozdrav na dálku česky hovořícímu pánovi v řadě před námi, který mi nezištně pomohl vyřešit jedno mé pravidlové zatmění!

Druhá část se rozjela o poznání svižněji. Oba hráči si vystřídali stovkové náběhy, Si nicméně nakonec nedokázal zabránit Juddově rozhodujícímu úniku.

Hodiny utíkaly, bitva pokračovala. Můj devítiletý souputník (toho času určitě nejmladší návštěvník finále) bojoval statečně, nicméně dva poslední framy si v Tempodromu trochu klimbnul. Přiznám se, že i já jsem v přestávce mezi dvanáctým a třináctým framem okusila kouzlo Red Bullu. Asi poprvé v životě! (Chtěla jsem ho s Colou, pán za pultem se mi rázem omlouval, že vodku nemají. Fakt musím na té své jazykové výbavě zapracovat!). Byl to zkrátka asi náročný den pro všechny.

Na předávání poháru jsem malého spáče probudila, nicméně dle jeho ranního vyprávění zvládl tuto skutečnost do rána zase zaspat. :-) Tak se nejspíš budeme muset v budoucnu do Tempodromu ještě vrátit. Vadit mi to nebude, i náš hotel jsme totiž nakonec vzali na milost. Za čerstvý mátový čaj se zázvorem a citronem odpustím cokoli.

Sečteno a podtrženo - German Masters je turnaj se skromnější dotací, ale velký duchem. S pohodlnými židlemi a přijatelnými toaletami. :-) (Tady narážím na jeden podivný dotazník WST a komentáře Ronnieho O’Sullivana ke kvalitě toalet na turnajích ve Spojeném království.) Zamilovala jsem si ho víc, než jsem před jeho začátkem věřila. Zůstane-li takový, zůstane-li opravdový, budou si z něj lidé odvážet vždycky krásné zážitky. A my si určitě někdy dojedeme rádi pro další…