#5 - Nejmladší i nejstarší - věčný Ronnie O'Sullivan

Ronnie O’Sullivan má ve zvyku své postavení na vrcholu snookerové pyramidy zlehčovat. Nemyslím si, že lže (popravdě - nemyslím si, že to umí). Jeho námitky jsou vcelku uchopitelné. Myšlenku, kterou opakovaně hájí, tj. že největším hráčem snookeru v historii není on, nýbrž Stephen Hendry, umí prodat. Hendry, taktéž sedminásobný mistr světa, totiž svého času dokázal hru naprosto opanovat. V Ronnieho případě - na jedno vyhrané mistrovství připadá více těch prohraných, na jedno vyhrané Masters připadá více těch promarněných... Jak smetana rozpuštěná v kávě, jsou i ty tituly rozpuštěné v čase...

Jenomže...

V pěkně dlouhém čase!

Ne, skutečně to není o tom, že by nemohl prohrát. Třeba Luca Brecel si ho na posledním Mistrovství světa řádně poddal - proti tomu nešlo vůbec nic namítat. Na UK Championship ho dělily vteřiny od vyřazení - Robert Milkins měl šanci. Propadl... Ali Carter vedl odpolední session ve finále Masters o dva framy, hned po přestávce zvýšil svůj náskok dokonce na tři. Nebylo to o tom, že by Alister neměl nárok. Vůbec ne! Šancí posunout to ve svůj prospěch měl dost. Víc, než bylo zdrávo! Nezvládl to...

Problém není, že by O’Sullivana nikdo nemohl porazit. Problém je, jako by k tomu většina hráčů na tour (i těch špičkových mezi špičkovými) potřebovala svůj vrcholný výkon, svůj absolutní peak. Jako Luca v Sheffieldu. Když hraješ tak jak on tam, musí se “bohové snookeru” zkrátka postavit na tvou stranu. Jsou to spravedliví týpci, na konci dne...

Problém ale je, že se nezjevují dvakrát často...

Luca to dokázal zatím v podstatě jenom v Sheffieldu. Tyhle peaky, kdy doslova cítíš “snookerová božstva” v akci, jsou zkrátka ojedinělou záležitostí. Ali Carter zahodil všechny šance, které od O’Sullivana dostal. Rob Milkins nepoložil sedminásobného mistra na lopatky, když už ho měl na UK Championship na kolenou.

Nejmladší i nejstarší - Ronnie O’Sullivan. Evidentně je v něčem jiný.

Dokonalá bílá? Jasně!

Talent? Beze sporu!

Tenhle sport ale není jen o talentu a dokonalém ovládnutí bílé koule. To je sice samo o sobě synonymem k ultimátnímu zážitku, synonymem perfektnímu snookeru. Nicméně... Božstva se nevydají jen tak, ani O’Sullivanovi.

Looking for perfection is the only way to motivate yourself.

Ano, Ronnie O’Sullivan má za sebou božské okamžiky, které nám zůstanou v paměti. Některé i navěky. Třeba ten frame kdy zlomil Johna Higginse na MS 2022, nebo těch neuvěřitelných 92 bodů na totálně rozbitém stole s Ali Carterem - prý nejlepší break historie snookeru... Ale stejně jako úhly a rotace jsou jen pouhým zlomkem v ovládnutí hry, i tyhle “božské” okamžiky jsou jen zlomkem v jeho třicetileté kariéře. Buďme upřímní, u většiny snookerových zápasů (a to ani těch O’Sullivanových) se země nepohnula. :-)

Většina snookerových klání se odehraje a za pár dní už je překryjí jiné. Nemáš-li tedy sloní sportovní paměť mého syna (ale to je jiná..). Vítěze a poražené dělí drobnosti, většinou úsudek, odvaha a umění prodat své technické dovednosti pod vlivem výše zmíněných faktorů.

Je to těžká hra, po technické i taktické stránce má mnoho proměnných. Klíčem k trvalému a statisticky významnému úspěchu v ní je tak nutně najít se i ve chvílích, kdy se o perfektním snookeru dá jen stěží hovořit. Poradit si za všech okolností, to je možná trochu všední klíč k nevšedně dlouhé a mimořádně úspěšné O’Sullivanově kariéře.

Ne všechna vítězství musí být krásná, ne všechna si musíme pamatovat kvůli hře, které jsme byli svědky. Některá jsou na té třicetileté cestě významná třeba “jen” tím, že se stanete zároveň nejmladším i nejstarším šampionem - úplně sám - bez létání i bez “boha”...